Dnes ve snu vrátila se mi příhoda, která se skutečně stala. Bylo letní ráno na svátek Máří Magdalény. Šla jsem na procházku se svým pejskem. Na vedlejší silnici mezi rodinnými domy ležela mrtvá kosice. Nechtěla jsem, aby jí auta ještě víc rozjezdila, vzala jsem jí tedy do dlaní, že jí položím na důstojné místo k lesu.
Byla tak křehká, tak zranitelná… U levého oka jí jakoby ještě nezaschly slzy. Byl to smutný pohled a já si v něm uvědomila, že i ptáci pláčou. Viděla jsem plakat krávu, viděla jsem plakat srnu, dnes tedy i mladičkou kosí slečnu. Co asi prožívala, než se jí srdce zastavilo.
Vybrala jsem hezké místo a s pokorou a úctou ji uložila do země. Pak jsem pokračovala v ranní procházce lesem. Za necelé dvě hodiny jsem se vrátila domů. Na zahrádce, kterou jsem měla z boku našeho bytového domu v Litvínově na Osadě, v trávě leželo černé kosí pírko. Okamžitě jsem pochopila jeho sdělení. Bůh vidí naše tiché skutky a beze slov k nám promlouvá.