Přesně si pamatuji na chvíli, kdy jsem měla auto naložené po střechu, psa na zadním sedadle, vedle něj dvě přepravky s kočkami, třetí s kocourem na nich. Na samém konci zimy napadl sníh a příroda mi mrazivým počasím vůbec nepomáhala potlačit pocit nejistoty, který jsem v sobě i přes své rozhodnutí najednou měla. Čekal mě krok do neznáma. Velký a zásadní krok v mém životě. Přestěhování z města do vesnice, dvě stě kilometrů od domova, do místa, kde nikoho neznám, kde nevím, jakou budu mít práci.
V půlstoletém mezníku života jsem se dobrovolně postavila na novou startovní čáru. Za sebou nechávám pohodlný byt v památkové zóně litvínovské Osady s krbovými kamny, plynovým kotlem (tedy částečně soběstačný) s veškerou občanskou vybaveností na dosah ruky. Nechávám tu mamku a sestru, kamarádky a kamarády, opouštím okruh vlivných známých, který jsem si vybudovala při své novinářské profesi.
Po jistých peripetiích jsem v Litvínově žila sama. Syn je dospělý, se svou ženou bydlí v Praze. Mé rozhodnutí nijak nerozporoval. Naopak. Má citlivou duši a niterný vztah k přírodě. Věděl, co mě trápí.
Přesto, že blízko mého bytu tekl potok a měla jsem blízko do lesů Krušných hor, soustavné havárie v chemičce mezi Mostem a Litvínovem, povrchové doly pohlcující obě města, permanentní hukot z nich, rozrůstající se počet cikánů, mě sužovaly čím dál víc. Snila jsem zavřená v bytě o domku se zahradou, ale nevěřila jsem, že bych sama, žena, mohla učinit zásadní krok. Když vážně onemocněla má z dětství vysněná německá ovčanda Rita, ukázala mi, že i jedny schody do patra mohou být životní překážkou. Najednou mi vyplul do mysli obraz staré tety, která bydlela v domku u potoka. Jenomže přišlo nařízení, že domek zbourají a místo něho postaví vysoký věžový dům pro mnoho rodin. Tetu vystěhovali do novostavby. Ztratila smysl života. Nemohla se starat o králíky, o slepice, nemohla trhat jablíčka ze své jabloně, neměla dvorek, kde by spočinula na slunci. Sedávala u okna, tupě a beze smyslu pozorovala život kolem, ale sama vlastně nežila.
Pomyslela jsem, kolik starých lidí (a já taky jednou zestárnu) je odkázaných na to, podobně jako moje teta sedět u okna a tupě zírat. Touha po změně se ve mně hromadila, ale krok jsem stále nedokázala učinit. Až jsem začala brouzdat po internetových realitách a hledala malý domek se zahradou, na který bych měla sílu. Začala jsem na Lounsku, abych to neměla daleko domů. Pak jsem rozšířila teritorium na Litoměřicko, Děčínsko. Kličkovala jsem jako králík v krajině sešněrované průmyslem a velmi vysokým napětím. Objela jsem několik chalup na fotkách romanticky vyhlížejících, ale vždy se objevilo něco, co zbrzdilo mé rozhodnutí. Buď frekventovaná silnice, dráty, komíny. Naposledy v idylické Knobložce s famózním výhledem na České středohoří blízká podzemní nacistická továrna Richard, kam soudobě zavářejí radioaktivní odpad.
Neustávala jsem v hledání, tu a tam jsem mrkla na Liberecko, až mě asi vůle osudu zavála do Frýdlantského výběžku, kde jsem nikdy předtím nebyla. Jindřichovice pod Smrkem jsem si vytrvale pletla s Jiřetínem pod Jedlovou. První mě upoutalo, že právě tady postavil svůj hliněný domek herec Jaroslav Dušek. Jeho Duše K poslouchám často a pokaždé mi dobijí baterky. Záhy jsem zjistila, že v Jindřichovicích žije docela dost alternativně smýšlejících rodin, že je tu lokalita se slaměnými domy, ekocentrum, skanzen.
Tyhle skutečnosti souzněly s mými představami o přírodním domku a pomohly mi v rozhodnutí. Půjdu tam. Opustím pohodlí bytu a vydám se na dobrodružnou cestu na konec světa. Přihlásím se do výběrového řízení na jeden jediný volný pozemek mezi ekodomy, a když to vyjde, splním si životní sen. Otázky, jestli na to budu mít dost peněz, sílu, odhodlání jsem si už nepřipouštěla. Držela jsem se kréda, chceš-li změnu, musíš vykročit.
Výběrko jsem vyhrála, starosta mi vyšel vstříc a nabídl pronájem obecního bytu. O realizaci domku jsem zatím neměla sebemenší potuchy. Nezbývalo, než výhodně prodat litvínovský byt v památkové zóně bez realitky. Povedlo se mi to za cenu nad mé očekávání. Měla jsem vizi, že za co prodám byt, za to postavím dům. Bude tak velký, na kolik budu mít peněz.
Uvedla jsem do pohybu vlak do snu. Děkovala jsem vesmírné síle za přízeň, ale když to všechno klaplo, najednou mi došla odvaha.
Doposud jsem jednala se zázemím vlastního bytu, i když měl papírově nové majitele. Teď je vyklizený, poslední klíč svírám v dlani a za chvíli i ten předám novým vlastníkům. Už nelze učinit krok zpátky. Kočky se předhánějí, která silněji zamňouká. Janek koulí očima, neví, co ho čeká. Ostatně, nevím to ani já. Nezbývá, než se vydat na cestu. Jak říkají moudří, právě cesty utvářejí naši osobitost, ne cíl.
Mám časový skluz. Chtěla jsem vyjet kolem jedenácté, je hodina po poledni. V tomhle počasí mám před sebou tři hodiny cesty. Ještě se rozloučit se zahrádkou, kterou jsem si vybudovala z boku domu na místě, o které se nikdo nestaral. Teď se tam na jaro těší záhonek jahod, bylinky, růže, několik jedlých keřů. Vytvořila jsem oázu, kde mi bylo hezky. Stará zplaněná třešeň, která rostla v rohu, nabízela v létě stín, a když jarem rozkvetla, zaplavovala můj byt v prvním patře nespočtem kvítků. Nevěsta bílá.
„Máš to tu krásný, děláš chybu,“ slyším slova maminky, když jsem jí připravovala na své rozhodnutí byt prodat a odejít z průmyslového města na venkov. „Se svým vzděláním potřebuješ být ve městě, jsi novinářka, co chceš dělat na vesnici?“ Tyto a další výtky se i přes vědomou závoru usadily někde v podvědomí. Teď se přihlásily.
Stála jsem za svým rozhodnutím, najednou mě jímá pochybnost. Co když má mamka pravdu? Já kráva blbá prodala jistou a pohodlnou střechu nad hlavou a opouštím zcela dobrovolně komfortní zónu. Stěhovala jsem se už vícekrát, ale nikdy ne sama. Netušila jsem, co všechno obnáší stavba domu, život na vesnici, odloučení od všeho, co utvářelo dosavadní domov.
Loučím se se zahrádkou. Vzpomínám na kosí pírko, které jsem tu našla jako svědectví čehosi vyššího, když jsem opodál sebrala ze silnice mrtvého kosa, a aby ho auta nerozjezdila, odnesla jsem ho v dlaních do lesa, a tam ho uložila na důstojné místo.
Děkuji polohlasem za krásné chvíle. Derou se mi slzy do očí a vím, že rostlinky mé rozrušení vnímají. Větve sakury se zachvějí. I když tu nebudu a mnohé se změní, navždy zůstanete v mém srdci, zašeptám.
Přibíhá sousedka z vedlejšího vchodu, aby se ještě jednou rozloučila. Pak nasednu do auta, nastartuji. Musím vyrazit, abych nepřijala za úplné tmy.
Ve Frýdlantu v Čechách se náhle setmělo. Nebe zakryl černý mrak a začalo hustě chumelit. Viditelnost na dva metry. Sníh za chvíli utvořil souvislou vrstvu a já odhadovala, jestli se držím na silnici nebo jedu po trávě. Bože, jaké je to znamení? Odcházím do nikam, do bílé tmy. Udělala jsem přece jen chybu? Nebylo možné zařadit zpátečku. Nebylo kam se vrátit.
Vydatně chumelilo i v Jindřichovicích. Do bytu v podkroví jsem vynesla jen nejnutnější. Vysvobodila jsem kočičky z přepravek, vyvenčila Janka. Jakmile jsem vstoupila do nového zázemí, i když jen dočasně pronajatého, pocit stísněnosti a obav ze špatného rozhodnutí pominul. Vystřídala ho euforie z nového. Dokázala jsem to. Přede mnou se otevírá neprošlapaná cesta.
Hned první večer mě čekala společenská událost na místním statku. Starosta slavil padesátiny. Usadil mě mezi budoucí sousedy ze slaměných domů.
Ráno se vyjasnilo. Slunce blankytné oblohy bez mráčků zabarvilo sněhové krajkoví do teplých odstínů. Rozhlédla jsem se dokola a zhluboka dýchala. Vydala jsem se na první procházku do lesa za vsí kolem dětského tábora , kde každé léto pořádá Jaroslav Dušek přechod přes žhavé uhlíky. Kdo ví, možná se i já přidám. Pak jsem si uvědomila, jestli to potřebuji. Jestli naplnění mého odhodlání nebylo také přechodem přes žhavé. Pálilo, dokud jsem nevykročila. Pálily mé liché představy v hlavě, obavy, nedůvěra. Cesta je příjemná, povzbuzující, krásná.
Velmi rychle jsem se v Jindřichovicích aklimatizovala a našla tu nové přátele, práci. Obavy vícekrát do mé mysli nepřipluly. Tím, kdo mi ubíral energii a vynucoval si pozornost, byl strach. Strach udělat něco jinak. Strach vydat se na cestu svého srdce, když okolí mělo jiné představy. Nedůvěra v sebe.
Obloukem se z výletu v čase navracím do přítomnosti, na samý konec zimy dva roky poté. Venku zase fouká studený vítr a chumelí. Já však už sedím ve svém srubovém domku s překrásným výhledem na Smrk. Rozlehlý pozemek nabízí pocit svobody. V krbových kamnech hoří oheň. Oknem se dívám na ovocné stromy nově založeného sadu. Na větvičkách ulpívají sněhové vločky, ale vítr je záhy sfoukne. Hrají si jako děti. Baví mě pozorovat zahradu z tepla pokoje, ale už se nemůžu dočkat, až se zazelená. Až ze zažloutlé trávy vykouknou první bylinky, až se na stromech objeví pupeny budoucích květů. Až vyběhnu ven bosá. Až ochutnám první jablíčko, budu s láskou vzpomínat na starou tetu…
