Pro Miroslava Kováříka, nejlepšího českého recitátora

   „Milý Mirku, prožili jsme spolu mnohé. Vzpomínám, když jsem za tebou přišla poprvé do tvého překrásného bytu v Zámecké ulici. Bytu s výhledem na malostranské střechy a na Petřín, bytu provoněného spoustou knih a dobrými čaji. Je to už pětadvacet let a já tě tehdy šla požádat, aby ses stal osobností mé diplomové práce.

   A rozvinulo se překrásné přátelství.

   Ve tvém bytě jsme spolu seděli pak mnohokrát. I když už ti bylo osmdesát, pokaždé jsi schody do podkroví vyběhl rychleji než já. O svých básnících jsi vždy vypravoval s láskou a pokorou. Neměl jsi to lehké, nepatřil jsi do Nedělní chvilky poezie a nikdy ses nestal hlásnou troubou kohokoliv.  Zůstal jsi věrný svému srdci. I když ses ocitl na listině nežádoucích tehdejší společnosti, nezměnil jsi svoji tvář.

   Neslyšela jsem lepší Ortenovy Elegie, než ve tvém podání. A celé zpaměti! Neznám lepšího Kainara, Blatného, Zahradníčka, Hraběte… Byl jsi a zůstaneš nepřekonatelný. Kolik že generací jsi zasvětil do hlubin poezie? I davy na Portách utichly a nedutaly, když jsi do teplé letní noci začal recitovat. Tvůj přednes byl pokaždé živým příběhem s gesty, příběhem ve stavu zrodu.

   Otevírám tu naši diplomku a ocitám se v šedesátých letech na prknech Docela malého divadla v Litvínově, jehož jsi byl hnacím motorem, a které se za tvé éry stalo fenoménem jevišť malých forem.

   Tam, v dnes už legendárním sálku dávno zbourané litvínovské hudebky pod Střelnicí, prožil jsem cosi jako cestu k vrcholu – téměř dvacet inscenací za šest let. Hrávali jsme tenkrát i dvakrát týdně, ano, tam spatřil světlo světa náš Hrabě, rok po své tragické smrti.

   Byli jsme první, kdo v osmašedesátém uvedli Znamení moci Jana Zahradníčka, před ním Diviše, Zábranu, Slavíka – vždy za jejich osobní účasti při přípravě inscenací. I tak se rodila životní přátelství. Byli jsme první, kdo se v té době vrátil k básníkům generace, kterou po Únoru 48 dali na odpis. Proto náš Jiří Orten a Ivan Blatný, proto Ivan Slavík a Jan Zahradníček, proto ovšem také beatníci, proto i lidová poezie v netradičním interpretačním pojetí…

   Mirku, vzpomínám, když jsme spolu rozmlouvali při mých Hovorech Na půdě v litvínovském Radničním sklípku. O čem jiném, než o poezii, která se stala vůní tvého života. A jak jsi byl dojatý, když ti litvínovský starosta uděloval titul Čestného občana.

   Nežil jsi marně, Mirku. Děkuji ti za vše krásné, čím jsi obohatil můj život, za chvění a slzy, protože cit k poezii prostě patří.

Miroslav Kovářík:
Píseň malé naděje

Nechala jsem ti otevříno
Stačí vzít za kliku
Na stole najdeš bílé víno
V rádiu muziku
A kromě toho čtyři svíčky
Proč čtyři neví se
A jestli máš chuť na chlebíčky
Jsou na míse
Nechala jsem ti otevříno
A nevím proč a nač
Muzika svíčky bílé víno
A na krajíčku pláč
A na krajíčku pláč…

P.S. Nechala jsem Ti otevříno!

Miroslav Kovářík zemřel 4. března 2020. V jiném čase, ale na dny téměř shodně jako Karel Kryl, jehož písně jako první kdysi v ústeckém rozhlase pouštěl do éteru.

Co asi vymýšlejí u nebeského báru?

Miroslav Kovářík.

Komentujte

avatar
  Odebírat upozornění  
Upozornit na