Hranice v nás

   Můj dřevěný domek stojí na okraji Jindřichovic. Půlhektarový pozemek nabízí soukromí a překrásné výhledy do okolní krajiny a dominantu Jizerských hor Smrk. Pode mnou a vedle stojí eko domy s travnatou střechou, ve kterých bydlí fajn sousedé. Na život ve vsi nedohlédnu, vnímám jen louky, lesy, rybník, potůčky. Krajina vybízí ke ztišení, souladu s ní. Procházek je tu nespočet.

   Na rychlé venčení vyrážím s Jankem do nejbližšího lesa, asi tak dvě stě metrů vzdáleného. Není velký, ale je propletený pěšinkami. Baví mě po nich chodit. Podle stop odhaduji, kdo kráčel přede mnou.

   Na konci lesa je cesta posetá červenobílými patníky. Chodívám tudy často. Dnes jsem si uvědomila, jak málo bývám pozorná. Jak často jsem zasněná do svých úvah a představ. Teprve dnes jsem objevila velkou tabuli s nápisem Pozor, státní hranice. Je otočená k lesu na cestu, kudy jsem šla poprvé. Ale je dost velká na to, aby i dříve upoutala mou pozornost. Pochopitelně vím, že patníky vyznačují hranici, ale tu velkou tabuli jsem nikdy nevnímala.

   Do Polska je to od mého domu skutečně co bys kamenem dohodil či dohodila. Tabule mě praštila do očí a já si uvědomila, že často vidím jen to, co chci vidět. Možná je to přirozená obrana před přetechnizovaným světem, před lidským egoismem a vyvyšováním se nad všechno ostatní.

   Vnímá srna, kanec, zajíc, bažant státní hranici? Anebo ptáci, co nad ní přelétají? Hmyz, hadi? I ten můj splašený Janek skáče z jedné strany na druhou, a je mu úplně jedno, jestli je tam nějaká pomyslná hraniční čára. A ty krásné červenobílé patníky si značí jeden po druhém.    

   Můj vnitřní svět hranice nezná. Myslím skutečný vnitřní svět. Možná proto, že si pamatuji zemi nerozdělenou, nesešněrovanou, svobodnou a svébytnou, tabule a patníky neberu na zřetel. Říká se, že děti vidí svět takový, jaký by ho chtěli mít. Jsem věčným dítětem?

   Tabule mě uvedla k zamyšlení nad tím, kolik hranic vytváříme nejen rozdělením území, ale i nad tím, kolik zdí, bariér, předsudků, domněnek vytváříme sami v sobě. Kolik vzorců chování přebíráme výchovou, kolik strachů nám brání projevit svou pravou podstatu. Odlišit se od davu, být jiní, skuteční, sví.

   Je těžké zorientovat se v labyrintu manipulativních technik, triků společenských zásad, egoistických postojů. Je snadné do nich spadnout a utápět jedinečné a neopakovatelné dny svého života.

   Cesta na okraji lesa propletená patníky se proměnila v paprsek meditace. Z knih dobře vím, že možnosti svého života omezujeme jen tím, co vytváříme sami ve své hlavě. Vše souvisí se vším a naše představy ovlivňují nejen naše postoje, ale také psychickou a fyzickou pohodu. Mají dosah nejen na nejbližší okolí, ale podle zákona rezonance také na celý vesmír.

   A tak si vytvářím svět, jaký bych ho chtěla mít. Mám však dilema. Není to jen berlička anebo strkání hlavy do písku? Mám místo červenobílých patníků vidět rozkošné muchomůrky nebo přijmout skutečnost jaká je, avšak nenechat se jakkoliv zasáhnout či zranit uvnitř sebe? Oproti válkám, násilí, nedostatku vody, manipulaci s počasím je vymezení státní hranice vlastně banalitou.

Jaký postoj zaujímáš ty? Jak na tebe působí okolí, ve kterém se pohybuješ? Co tebe napadá při procházkách přírodou. Jsi také věčným dítětem anebo tě pohltila konzumní společnost?

Těším se na tvé komentáře 🙂

Síla rozhodnutí

Přesně si pamatuji na chvíli, kdy jsem měla auto naložené po střechu, psa na zadním sedadle, vedle něj dvě přepravky s kočkami, třetí […]

1
Komentujte

avatar
1 Comment authors
Smigmarius Recent comment authors
  Odebírat upozornění  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Smigmarius
Host
Smigmarius

Štastný člověk ten , jež si umí klást takové otázky. Bohužel většina z nás je vtažena do systému a to tak silně , že na kladení takovýchto otázek vůbec ani nemá. . Ten, kdo se umí alespoň na chvilku takto vymanit ze systému , má můj obdiv. Často mívám pocit, že žít mimo systém by mě asi naplňovalo víc. K tomu je však zapotřebí mít poněkud větší odvahu. Ta mi bohužel chybí.
Moc hezké zamyšlení Radko . Budu o tom všem co jsi napsala ještě více přemýšlet.
Mirek z Vysočiny