Setkání s inkarnovaným Máchou

V čase měsíce máje nelze nevzpomenout na setkání s mágem, jehož nejslavnější báseň jsem dodnes plně nepochopila. Čtu a prožívám ji zas a znovu, tolikrát, avšak mnohé jinotaje dovádí mě do úzkých a nevím, kudy kam.

V jezeru bílých ptáků zbor, a malých člůnků rychlý běh, až jezero v temno hor v modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – Věž – město – bilých ptáků rod – Pahorky v kolo – temné hory – Vše stopeno ve lůno vod. Jak v zrcadle se zhlíží…

Odjeli jsme s Ášuou a s Ritou na výlet. Neměli jsme žádný cíl. Řekli jsme si, že zastavíme tam, kde se nám bude líbit. Alespoň já to tak vnímala. Dnes vím, že tys věděl…

U splavu Jizery kousek od Dalovic se na protilehlé straně otevřel pohled na zříceninu hradu Michalovice. Zastavili jsme. Voda a torzo dávné kultury nás lákaly k procházce. Pak jsme vyšlápli nad silnici a ocitli jsme se na Radouči. Jdeme pěšinou podél srázu pískovcového valu. Ritě se tu očividně líbí. Miluje nepoznaná místa, nové pachy. Oči jí září radostí a vzrušením.

Kráčíme volnou chůzí. Kolem nás pobíhají běžci, projíždějí cyklisté, procházejí lidé. Je tu docela rušno. Svítí sluníčko, a tak se všichni usmívají, a z tváří jim září dobrá nálada.

Jen kousek od nás je Máchovo jezero, Doksy. Ocitli jsme se v kraji Karla Hynka Máchy, a tak nějak samovolně se stočila řeč na něho. Představovali jsme si, že i po téhle pěšině možná kráčel, protože si přece nemohl nechat ujít zříceninu hradu nad řekou.

Před námi se objevila milenecká dvojice. Ášua se usmál, mrknul na mě: „Podívej, Mácha jde proti nám.“

Zareagovala jsem bezprostředně. „Ne, to není Mácha.“

Velmi silně přitáhl v tu chvíli mou pozornost mladík pod starým dubem. Stál na samém okraji valu a hleděl do kraje. Nehnutě. Láskyplně. Jakoby svět kolem neexistoval.  On, Země, Vesmír. Tmavé vlnité vlasy mu padaly na ramena. Kolo měl opřené o kořen dubu tak šikovně, že do něho zaklesl šlapky a kolo stálo. Ve stojanu měl lahev s čajem. Nic víc. Žádnou tašku, mobil, foťák či další zbytečnosti. A přece měl všechno, co potřeboval. Tulák světů jiných.

Nitro vycítí souznění. Cosi zvláštního. Moudrého. Věčného. „Támhle je Mácha,“ ukázala jsem gestem hlavy na mladíka. Začala jsem se smát dobrému vtípku, ale Ášua zvážněl.

„Běž k němu, oslov ho,“ vyzval mě. Nechápavě jsem se na něho podívala:  „To mu mám říct, že si myslím, že je Mácha?“

„Klidně, řekni mu to. Možná to potřebuje slyšet.“Nedodala jsem si odvahu. Prošli jsme kolem básníka tiše a pomalu. Jeho aura se prolnula s naší. Beze slov. Jen pootočil hlavu, když jsme ho míjeli. Pozdravili jsme se.

Kráčíme s Ritou po pěšině dál. Mám v sobě velký otazník. Co to bože po mě chceš? Jít k cizímu klukovi a jen tak mu říct, víte, mám takový pocit, že jste inkarnovaný Mácha.

Žluté listy podzimu v kontrastu s modrou barvou nebe vytvářejí malebnou kulisu. Ášua načítá mé myšlenky. Spustí o tom, jak lidé často prošvihnou jedinečnou příležitost nikoli náhodného setkání.  Neposlechnou svůj vnitřní hlas.

„Situace se nemusí opakovat. Je teď a tady. Proč váháš? Nechám vás spolu samotné. Promluv s ním.“

Srdce mi buší. V knihovně mám několik starých vydání Máje. Dokonce i neotypický faksimil původního vydání rukopisu z roku 1836. To ještě nebyl Máj Májem, nýbrž Mágem. Stejnojmenný film, který natočil režisér F. A. Brabec, patří k mým nejmilovanějším.

Záhadný Mácha! Najednou tady stojí v kraji svém milovaném. Tak blízko a sám.

Asi po půl hodině se vracíme stejnou pěšinou. S pocitem zbabělosti doufám, že bude pryč. Avšak stojí tam a stále rozjímá nad hlubokou propastí, pod níž protéká řeka Jizera. Ještě v pozdním podzimu kolem kvetou bílá, žlutá, fialová kvítka.

Rita se ujme situace. Najednou se k němu rozeběhne, jako by ho důvěrně znala. Na cizí lidi totiž vždycky štěká. Jemu si sedne u nohou a vrtí ocasem. Mladík se na ní usměje. Skloní se a ta kozina se nechá hladit.

Ášua se vzdaluje a já prostě musím udělat krok vpřed. Chce, abychom byli sami. Básníci života svého. Ovečky, které tolik miluje. Ve své moudrosti přesto zůstane v ústraní. Anebo právě proto?

A slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol. Lesů věnec objímá, jasné jezero dřímá, u středu kvetoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vždy zeleněji prosvítá, až posléz v bledé jasno splyne…

„Rita se k vám rozeběhla, jako by vás znala.“ Teprve teď jsem uviděla jeho výrazné hnědé oči, jemné rysy pobledlého obličeje.

„Možná cítí ovce, které jsem ještě nedávno pásl,“ rozvine ústa do úsměvu.

„Musíte mít zdejší krajinu hodně rád.“ Neodpoví. Jen kývne souhlasně hlavou. Kdo ví, kam zalétá jeho mysl, co splétá ve své fantazii, snad nový verš?

Pak si vypravujeme o přírodě, o svobodě, o harmonii… Docela málo slov stačí k vzájemnému souznění. Pochlubil se, že rád jezdí na kole na výlety, třeba až do Českého ráje. A já mu připomněla krásu Českého středohoří.

„Víte, s přítelem jsme se bavili o Máchovi, a v tom jsme zahlédli vás. Nevím proč, ale hodně mi ho připomínáte.“ Mladík sebemenší grimasou nenaznačil, zda ho mé podobenství těší anebo pobuřuje. Zas jen tiše hledí v dál. Na zemi svou, zemi milovanou. Září z něho vyrovnanost. Zakořeněn hluboko uvnitř svého citu.

Mlčíme spolu.

„Už dlouho jste nic nenapsal,“ zašeptám. Po chvíli, probuzen ze svého bdění, jasnýma očima pohlédne do očí mých a odpoví: „Já vím.“

Usmějeme se na sebe. Projela mnou lítost, že se loučíme. Na jak dlouho? Na kolik století? Do věčnosti bezčasé?
Náš život jako perličky prosvětlují letmé okamžiky, které utkví v srdci po celý věk. Tahle chvíle byla jednou z nich.  Na světě platí jediná pravda. Ta, kterou zjevuje naše srdce!

Klesla hvězda s nebes výše, jasná hvězda sinný svit. Padá v neskončené říše, padá věčně v věčný byt.

Děkuji ti, Ášuo.