Dívám se na pohaslou svíčku na psacím stole. Obyčejnou svíčku, kterých jsem vypálila už spousty, ale nikdy jsem si neuvědomovala to, co dnes. Najednou cosi, co nemá tvar, nemá barvy, nemá zvuk, rezonuje s mým srdcem v pravidelném rytmu. Jako puls, jako příliv a odliv, jako den a noc, jako jaro a podzim… Obyčejná svíčka promlouvá tichým sdělením: „Jsem věcí z vosku a knotu, jako ty jsi člověk z masa a kostí. Vezmi nůž a rozřež mě, nepoznáš podstatu mého svitu. Rozpitvej své tělo na malé kousky, odděl, co oddělit lze, nenajdeš sama sebe.“
A svíce umlkla. Vše, co potřebovala sdělit, sdělila. Mlčky jsem na ni hleděla jako na zázrak, který se právě udál. A pak jsem pochopila, že onen zázrak se teprve stane až zažehnu její plamen. Teprve pak naplní svou podstatu a světlo se rozplyne do vesmírných dálav, kde další světla zažehuje…
————————————————-
Lidé jsou často jen schránou svých majetků. Pochopí, že největším bohatstvím je jiskra v jejich očích? Že to, co přetrvává, není honosný dům, nejnovější auto, ale to, co svým srdcem vytvářejí pro věčnost? Tak jako svíce není nic bez plamene, jako kniha bez moudrosti je jen kupkou sešitých papírů, tak i lidé bez své identické jiskry jsou jen tupým davem.
A v davu ani nepostřehnou, že ztratili svou podstatu, zdobí se náramky, ale pozbývají slavnosti. Jak napsal Antoine de Saint-Exupéry: „Už nepoznávají ten neviditelný prs, který je živil dnem i nocí.“ Když člověk přestane vyzařovat lásku a cit, svět už pro něho není zázrakem.
Láska a radost je uspávána zaklínadlem strachu. Země i celý vesmír čekají, až se zase budeme smát, až budeme milovat ne jen jeden druhého, ale vše a beze zbytku v jednotě se vším, co nás utváří i obklopuje. Až se budeme radovat a tančit jen tak. Třeba ve vycházejícím slunci, pro mravence v trávě, pro vůni květů, pro každodenní dar života, který bereme tak tupě samozřejmě. Začít můžeme hned. A svět se pootočí…
.
